Série: Mara Dyer (1)
Moje hodnocení 5/5
I love Mara Dyer
O téhle knize se mluvilo v superlativech ještě před tím, než oficiálně vyšla. S krásnou obálkou, zajímavou anotací a nadšenými ARC recenzemi, tak měla Mara zaručenou cestu k těm lepším dílům YA literatury. Já osobně jsem si tuhle knihu velmi oblíbila. Michelle Hodkin má neuvěřitelně čtivý styl psaní a na to, že má kniha přes 400 stránek ani nemrknete a jste na konci. The Unbecoming of Mara Dyer je podle mě ta kniha, která sice neosloví každého, nevyhýbá se pár klišoidním scénám a trochu moc se soustřední na romantickou linku příběhu, ale právě o tomhle chce většina čtenářů YA knih číst a proto se Mara tak skvěle prodává a má tak vysoká hodnocení.
I can’t remember
Mara Dyer doposud žila jako každá holka jejího věku. Měla nejlepší kamarádku Rachel, přítele Judea, milující rodinu a proplouvala střední školou. Jenže jednoho se probudí v nemocnici s žádnou vzpomínkou, na to jak se tam dostala, nebo co se jí stalo. Rodiče jí sdělí, že spolu s Rachel, Judeem a jeho sestrou byli zavaleni ve starém domě. Bohužel nikdo kromě Mary nepřežil. Ať se snaží sebevíc, nedokáže si vzpomenout, proč se té noci do toho domu vypravili ani co se tam dělo. Celý večer jako se jí kompletně vytratil z paměti. Mara se nedokáže s jejich smrtí moc dobře vyrovnat, a proto se s rodinou přestěhují do Miami, kde chce Mara začít znovu. Jenže jak se zdá Mara přitahuje problémy, ať se ocitne kdekoliv. V nové škole se seznámí se školním lamačem dívčích srdcí Noahem, který je nechutně bohatý, velmi oblíbený a trochu arogantní. Prostě ta správná kombinace, které neodolá žádná dívka. A zdá se, že se Noah zaměřil na Maru, jenže ta má teď daleko větší problémy než se vypořádávat s králem školy. Mara začíná trpět halucinacemi, v podobě svých mrtvých přátel. Nejčastěji Judea. Nejdříve si je vědoma, že to je jen její představivost, ale postupem času už leckdy nedokáže odlišit realitu od iluze.
Life is hard
Michelle Hodkin stvořila postavy, které si prostě musíte zamilovat. Mara je i přes své problémy vtipná, sarkastická a při jejím vyprávění se mi nechtějí protáčet oči pokaždé, když na scéně objeví kluk, který o ní projeví zájem. V poslední době jsem si totiž uvědomila, že hodně autorek dělá z hlavních hrdinek nemyslící a červenající se dívky, které se v blízkosti svého idola neumí ovládat. To však není případ Mary. Její trefné přestřelky s Noahem byly naprosto dokonalé a neudělaly z ní další hlupoučkou chudinku. Aby její život nebyl už dost komplikovaný, musí se navíc vypořádat i se svou rodinou, které je velmi ovlivněná chováním Mary. I když se Mara snaží své „bláznovství“ před nimi utajit je těžké vymluvit se proč tři hodiny sedíte v kuchyni s pudingem po podlaze, nebo závažným opařením ruky, které jste si podle doktora způsobili záměrně.
What is reality and what isn’t?
Mara se tak musí potýkat nejen se svým milostným životem, ale právě také se stále častěji objevujícími se halucinacemi a představami, které začínají být nebezpečím pro její život. Řeknu vám, že takhle napnutá už jsem dlouho nebyla. Hltala jsem jednu stránku za druhou a stejně jsem pořád nevěděla, co mám čekat. Zvrhne se kniha v nějaké nadpřirozeno, nebo se jedná jen o normální contemporary? Vůbec tomu nepomáhalo, že příběh občas skočil do minulosti, abychom spolu s Marou odhalily, co se vlastně tu noc, co její přátelé zemřeli, stalo. Někdy to bylo trochu matoucí. Mara si zvesela kráčí v galerii s Noahem a najednou šup stojí ve starém domě s Judeem. Jo, chvíli mi trvalo, než jsem se zorientovala. Tohle mi trochu kazilo dojem ze čtení. A navíc Noah nakonec taky není jen tak obyčejný kluk. Na Maru se tak kupí jedno tajemství za druhým a všechno začíná být pěkně zamotané a taky to po chvíli začne být už zdlouhavé. Vůbec netuším, kam má Hodkin s dalšími díly namířeno, co se v nich bude dít… nic. Tahle kniha na vás nakupí takových záhad a rozřešení skoro žádné, že netrpělivě očekávám pokračování. A aby toho nebylo málo Hodkin na nás hodí poslední, ale naprosto šokující překvapení, a to vše v jedné krátké větě. První díl série The Unbecoming of Mara Dyer je podle mě jen malý soustem k něčemu velkému a já se nemůžu dočkat, co si pro nás Michelle připraví.
